Po třech letech opět otevřel svou náruč achaltekinským fanouškům a jejich koním krásný jezdecký areál manželů Magalowých, kteří ho laskavě propůjčili Německému svazu chovatelů a přátel achaltekinských koní pro uspořádání třetího ročníku Evropského šampionátu AT.

     Je otázkou, zda-li si v letošním roce tato akce zaslouží přívlastek „Evropský“ – díky neuváženému postupu prezidenta německého svazu došlo k situaci, že sbor rozhodčích postrádal ve svých řadách skutečné experty na plemeno a achaltekinské koně posuzovali činovníci z Bavorského svazu chovatelů speciálních plemen. Část evropských chovatelů, která byla dopředu obeznámená s touto situací, tak do Isingu své koně nepřivezla a to se odrazilo na obsazenosti některých kategorií a celkovém počtu účastníků (42). Nebylo výjimkou, že jednotlivé kategorie byly zastoupeny pouze jedním či dvěma koňmi a vítězství tak neměla příliš vypovídající hodnotu – zkrátka, podobně jako loni ve Francii, „jednoocí byli mezi slepými králi“. Kvalita koní, jak už se to, žel, u podobných evropských akcí stává pravidlem, nebyla (až na několik výjimek) příliš vysoká. Stejně tak se pomalu stává i pravidlem, že tyto čestné výjimky nepocházejí z evropských chovů, ale jedná se o importy z Ruska. I když, výsledky šampionátu by vlastně mohly hovořit o něčem jiném – většinu vítězství totiž získali němečtí koně. Jak se dalo očekávat, vkus německých rozhodčích je přeci jen jiný, a to, že nevítězili nejtypičtější koně nebylo velkým překvapením. Zarážející už ovšem bylo, že často vítězili i koně nekorektní v exteriéru (krátké obrácené krky, nekorektní postoje, špalková kopyta, atd.).

   Nešťastně pro diváky bylo řešeno předvadiště (šampionát se konal v hale, kde byl vytyčen předváděcí trojúhelník), které bylo od diváků posunuto směrem doprava a diváci tak neměli šanci si prohlédnout koně skutečně ze strany, vždy jen mírně zepředu nebo zezadu.

     A stejně jako v předchozích ročnících, veškeré komentáře a komunikace probíhaly v němčině – nic proti, pokud by se jednalo o národní německý šampionát, ale tento měl mít status evropského a minimálně tlumočení do angličtiny by bylo více než vhodné.

     Z letošního ročníku šampionátu tak poněkud zůstává pachuť trpkosti a dojem, že neněmečtí účastníci posloužili  jako „křoví“ pro německou show. A určitě je na místě i otázka „Quo vadis, evropský chovateli“ – opravdu je správnou cestou upřednostňování „teplokrevného“ pohledu na plemeno před typičností, která je právě tím, co odlišuje toto plemeno od ostatních? Uvidíme za tři roky, třeba někteří chovatelé a rozhodčí využijí tuto dobu k návštěvě šampionátů v Rusku, Uzbekistánu a Kazachstánu a načerpají inspiraci pro své chovatelské cíle.          

Výsledková  tabulka  _zde_

Petra Marešová