POCHOD AŠCHABAD - MOSKVA 1935

V letošním roce uplynulo 75 let od legendárního pochodu z Ašchabadu do Moskvy, kdy turkmenští jezdci v sedle achaltekinských a jomutských koní překonali vzdálenost 4300 km za 84 dnů.

Pochod začal 30.5.1935 v Ašchabadu a skončil 22.8.1935 v Moskvě.

Cesta vedla z Ašchabadu přes Erbent-Kunja Urgenč-Kungrad-Aktjubinsk-Orenburg-Kujbyšev-Penzu-Rjazaň-končila v Moskvě na Rudém náměstí.

Na cestu vyrazilo celkem 28 jezdců, z toho 17 na achaltekinských a 11 na jomutských koních.

 Tento pochod byl zajímavý z mnoha hledisek – jeho účastníci se museli vypořádat z různorodým terénem – pouští, polopouští, horami, stepí, lesy. V případě jezdců se nejednalo o žádné sportovce ani kavaleristy, většina z nich byla zaměstnanci tehdejších kolchozů. Nejmladším byl 19-letý Kurban Ovez Geldy, nejstarším  55-letý Gabyš Mamyš, nejzkušenějším pak Nepes Karachan, který více než 25 let dělal průvodce přes poušť Kara Kum a pronásledoval bandu basmačů v čele s Džunaid-Chanem.  

Pochod se konal za éry mladého sovětského státu, kdy bylo v módě překonávat nové a nové rekordy, a to se nevyhnulo ani oblasti jezdecké. Probíhaly vytrvalostní jízdy masové i individuální, hvězdicové, noční, na rozličných plemenech koní, včetně klusáckých a chladnokrevných. Nejvýznamnějším z hlediska překonání vzdálenosti za určitý čas v těžkých přírodních podmínkách se ovšem stal právě pochod z Ašchabadu do Moskvy.

Kromě všeobecné popularity, kterou si vydobyl, a to i za hranicemi Ruska, měl navíc i vojensko-strategický význam, neboť prověřil vytrvalost a odolnost koní v mimořádných podmínkách a jejich vhodnost k využití v jezdeckých složkách armády. Do té doby byli turkmenští koně považováni za příliš slabé a drobné, a tudíž nevhodné pro kavalerii v evropské části tehdejšího Sovětského svazu.

Zajímavé také bylo, že plnokrevní achaltekinci a jomuti se vypořádali s náročností pochodu nesrovnatelně lépe než podíloví achaltekinci (anglo-tekinci). V příkladné kondici dorazili do Moskvy plnokrevní achaltekinci Arab, Dorkuš, Alsakar, Titanik a Al-Kuš, výrazně hůře na tom byli anglo-tekinští Dor-Depel a Burnok. A ještě jedna perlička – pochodu se také zúčastnil hřebec  Ak Sakal a klisna  Kyr Baital . Tito dva si cestou padli do natolik do oka, že během pochodu počali hřebečka Moskva, pozdějšího výborného dostihového koně, plemeníka a jediného pokračovatele linie Ak Sakal.

 Soupis účastníků z řad achaltekinských koní - hřebci:

26 Arab (Ag-Išan-achaltekinská klisna), bělouš, nar. 1930, později velmi úspěšný ve sportu (vytvořil tehdejší národní rekord ve skoku mohutnosti, překonal 2.19m), zakladatel vlastní linie, otec olympijského vítěze v drezuře Absenta

13 Ak Sakal (Ak Sakal-Iljas), bělouš, nar. 1930, zakladatel vlastní linie, otec na dráze úspěšného 518 Moskva

240 Titanik (244 Toporbai-Angin), ryzák, nar. 1930

19 Al-Kuš (achalteke – achalteke), ryzák, nar. 1930

89 Dordža (Ag-Išan-Bek Chan), hnědák, nar. 1931

138 Keppan (Šifer-Kizyl Sabat), ryzák, nar. 1927                                                                  

Dále plnokrevní achaltekinští hřebci Sakar Kišik, Dorkuš, Alsakar, Kir Burnak, At Čadar, Kir Deli

Kir Deli	At Čadar

Plnokrevné achaltekinské klisny:

Moskva (Bek Nazar Dor-Nijaz Muchomed), hnědka, nar. 1929

279 Kyr Bajtal (Ag Išan-achalteke), bělka, nar. 1929

Podíloví achaltekinští hřebci:

015 Dor-Depel (A1/1 Blondelli-35 Anna Durdy), hnědák, nar. 1929

012 Burnok (A1/1  L´Ermitage-matka po Bek Nazar Dor), hnědák, nar. 1930

041 Serdar (A1/1  L´Ermitage-35 Anna Durdy), bělouš, nar. 1930

Do dnešních dnů se dochovala prostřednictvím potomstva pouze krev Araba, Ak Sakala a Kyr Bajtal. 

Arab	Ak Sakal

Z deníku:

2. června: Na cestě do Erbentu. Dnes jsme ujeli pouze 18 km. Prohlídka koní ukázala, že si dobře přivykají na režim pochodu. Dále plánujeme jet 60km, v bezvodé části až 120km za den.

4. června: Na cestě do Darvazy. Vyjeli jsme brzy ráno. Je velké horko, 60 stupňů. Není dostatek krmiva pro koně. Voda je velmi špatné kvality. Snažili jsme se čerpat ze zasypaných studní (pozůstatek občanské války), některé z nich byly zahrnuty těly mrtvých zvířat. Koně odmítají tuto vodu pít.

7. června: Brzy ráno jsme se vydali na pouť, ujeli jsme celkem 40 km. Horko nenechá odpočinout ani koně, ani nás. Nemáme čerstvou vodu, doufejme, že co nejdříve dorazíme do nějaké osady. Byla písečná bouře, nebylo vidět, těžko se dýchalo. Slezli jsme z koní a vedli je, koně odmítali jít hlubokým navátým pískem.

8. června: dnes jsme dorazili do Darvazy (v turkmenském překladu Darvaza znamenají vrata). Místní nás velmi mile přivítali. Voda je zde ovšem špatná, dobývá se zde síra a voda má slannou příchuť. Koně jí odmítají pít. Nezbývá, než jim jí nalít přes nozdry. Je hrozné vidět koně takto trpět, ale jinou možnost jsme neměli.

29.června: pochod teď probíhal prakticky pět dní bez odpočinku, každodenní překonané vzdálenosti se pohybovaly okolo 100 km. Byl to nepochybně risk vůči koním, ale ti nás naprosto překvapili, jak rychle se dokázali zregenerovat. Všichni tuto náročnou etapu zvládli v pořádku, jediný zdravotní problém byl zaznamenán u Kir Burnaka, který lehce nastydl.

6. července: jsme tři dny od Aktubinsku. Teď už by se nám mělo jít lépe, i když pro koně bude těžší se aklimatizovat na vlhké podnebí a silné deště. V Mugodžarských horách se koně začali koně. Ale od teď už nehrozí nedostatek vody.

20. července: dnes jsme dorazili do Buzuluku. Začal silný déšť, koně jsou promočeni až na kost. Ve městě nejsou žádné stáje, nezbývá tedy, než nechat koně na dešti.

8. srpna: u dvou koní se objevila teplota, v souvislosti s kolikou. Koně mají problém se změnou krmení. Rozhodli jsme se dát jim dnes odpočinek. Veterinář celou noc nezamhouřil oka a hlídal zdravotní stav obou koní.

17. srpna: Vstali jsme brzy ráno, prohlédli koně – všichni jsou ve výborném stavu. Do Moskvy je to coby kamenem dohodil. Zbývá už jen 180 km.

22. srpna: Brzy ráno jsme vyrazili směrem na Ljuberec. Zde nás uvítala švadrona kavaleristů a pět set cyklistů s vlajkami a transparenty. Také nás až do Moskvy doprovázela vojenská letka. Na kraji Moskvy proběhl krátký mítink a pak už jsme pokračovali na Rudé náměstí, kde jsme u zdí Kremlu položili květiny. Všechny ulice Moskvy jsou vyzdobeny plakáty a letáky v ruštině a turkmenštině, dále zelení a květinami. Přivítalo nás snad celé město, každý chtěl naše koně vidět.

Petra Marešová