První návštěva Ruska, Moskva 2.-12.10.2008

Díky pozvání Leonida Babaeva jsem se rozhodla podniknout svou první cestu do Ruska. Mířila jsem do Moskvy, hřebčína V.P. Schamboranta a pokud se mi podaří, tak také do hřebčína Geli. Celkem jsem strávila v Moskvě 10 báječných dní, a to hlavně prohlídkou obou hřebčínů, návštěvou muzeí, zoo a dalšího. V tomto článku bych se s vámi chtěla podělit o zajímavosti a krásy Moskvy, v první řadě pak zajímavostmi z obou hřebčínů.     Po dvou hodinách letu z Vídně do Moskvy - Šeremětěvo II, kdy pilot zvládl let místo avizovaných 3 hodin pouze za dvě, jsem se konečně mohla osobně setkat s Leonidem a jeho manželkou Marinou. Po obrovské typické večeři v nádherné azerbajdžánské restauraci, jsem se dozvěděla, že nakonec budu bydlet u jejich známé doma. Zrovna totiž v době mého pobytu probíhaly v Moskvě tři obrovské veletrhy a všechny hotely měly už několik měsíců dopředu plno. Bydlela jsem tedy nakonec přímo v klasickém moskevském domě o 6 etažé a přímo jsem si mohla vychutnávat pohostinnost ruských lidí. Má hostitelka Džavar byla velmi příjemná mladá paní s desetiletou dcerkou Sajidou. I když jsem první večer byla velmi unavená z cesty a letu, už jsem se nemohla dočkat následné návštěvy hřebčína Shael. Všechno jsme tedy s Leonidem naplánovali hned na další den.     Takže následující den ráno (pátek) jsme vyjeli s Marinou jako řidičkou a Leonidem jako průvodcem do hřebčína V.P.Schamboranta. Ten se nachází kousek za městečkem Pokrov v osadě Krjuki, což je asi 120km od Moskvy. Po cestě nevěřícně zírám na hustý provoz v Moskvě - jsou tu sice 4 pruhy, ale všichni jezdí, jak se jim zachce. Třeba udělají o 2 pruhy víc, otáčí se do protisměru, cpou se kam můžou a všude, ale všude je ohromná zácpa. Ale jak jsem pak pochopila, je toto zcela normální jev v Moskvě. Přes Moskvu jsme se tedy kodrcali skoro 2 hodiny, takže skoro prázdná stará dálnice na Pokrov je pro mě příjemná změna.     Cestu lemují krásně malované dřevěnice, březové lesíky a obrovské louky. Ve vesničce Krjuki nás vyzvedává Muchtar, Leonidův zaměstnanec, správce hřebčína a odváží nás do hřebčína. Tedy abych upřesnila nejedeme, ale poskakujeme po pískové uježděné cestě plné jam, hrbolů, mělkých vodních přejezdů. Cestu lemují obrovské, podzimem zbarvené březové lesíky, a občas k mému překvapení projíždíme jakousi malou vesničkou. Po hodině drkotání, kdy si uvědomuji, jak skvělý řidič Muchtar je, konečně dorážíme do hřebčína. Hřebčín je situován do tvaru obráceného písmene U. Ve střední části jsou ustájeni v boxech hřebci plemeníci a mladí hřebečci, v bočních částech pak klisny s hříbaty a mladé klisničky. Nesmím ovšem zapomenout na obrovské pastviny rozléhající se v okolí hřebčína. Některé oplocené, jiné bez oplocení, aby si koně mohli přecházet k lepší pastvě. V mých očích prostě nádhera, překrásná krajina, klid a nádherní achaltekinští koně. Prvním, kterého vidím je mladý hřebec Makka Shael, který se předvádí v pískovém výběhu. Boxy vevnitř jsou prostorné, dřevěné, s dřevěnou podlahou s pilinami. Nejsou to nijak obrovské boxy, ale koně jsou stejně po celý den venku, od jara do podzimu i přes noc     Jediné, co mě zarazilo, bylo pletivo místo mříží, ale zvenku boxů, takže se kůň uvnitř nemohl nijak zranit. Leonid mě představuje Nataše, hlavní ošetřovatelce, duši hřebčína, která mi pomůže odebrat vzorky žíní z ocasu a předvede mi všechny hřebce. Nataša je opravdu skvělý člověk, koním velmi rozumí, miluje je a stará se o ně s láskou a pečlivostí, i ti bujní hřebci ji mají rádi a respektují ji. A tím začíná druhá hlavní část mé cesty - začínáme odebírat žíně. Nejdříve všem hřebcům, kteří ukázněně stojí v boxech a nechají si od Nataši vytrhnout žíně jako nic.     Všechny hřebce mi také Nataša předvedla v zootechnickém postoji a v klusu. Poté zaháníme z jedné pastviny mladé hřebečky do boxů a pokračujeme s vytrháváním chlupů. Hřebečci jsou trošku neklidní, ale po ukonejšení jsou krotcí jak beránci. Poté přiháníme z obrovské pastviny klisny s hříbaty a mladé klisny. Když je vše hotovo a já mám naplněno 54 sáčků s žíněmi koní, vyháníme koně zpět na pastvu a jdeme posedět se všemi k obědu a samozřejmě čaji a také alkoholu. Přeci si musím se všemi a na všechno připít, to už je taková ruská tradice. Po výborném obědě se vydáváme na pastvinu a já si jdu fotit kobyly s hříbaty. Je to nádhera, podzimem zbarvené stromy a tráva, krásně svítí slunce, je teplo a do toho nádherní achaltekinští koně. Fotím si jednotlivé klisny s hříbátky a mladé kobylky. Všichni jsou přátelští, přijdou ke člověku, nechají se podrbat a následují vás jako pes. Hlavně je tu klid a pohoda koní vyzařuje na každém kroku. Poté se vydáváme zpátky do hřebčína a fotím si jednotlivé hřebce ve výběhu - nejdříve Makku, poté Šaara a nakonec Jas Jara. Hřebci se předvádí ve výběhu, mají prostorné chody, zejména Makka. Blíží se hodina našeho odjezdu a já bych tady nejraději zůstala. Takovou pohodu, klid, nádherné koně a přátelské lidi už asi nepotkám. Loučím se s koňmi a Natašou a odjíždíme zpět do Moskvy. Zůstaly ve mně nádherné vzpomínky, které si uchovám na celý život a doufám, že to nebylo naposledy, co jsem hřebčín navštívila. Je to místo klidu a pohody pro koně a také pro lidi. Místo, na které nikdy nezapomenu. Už nyní si plánuji další cestu a návštěvu Leonida, Nataši a jejich nádherných achaltekinců.     Z mého pohledu musím říct, že Leonid má velmi vyrovnané stádo klisen a od toho se také odvíjí správná chovatelská práce. Každý rok si také půjčuje na připouštění hřebce od jiného chovatele a sám také poskytuje své hřebce jiným chovatelům. Také se pečlivě vybírá každé klisně hřebec pro danou sezónu - podle exteriéru a rodokmenu, ale také výkonnosti obou či jejich předků. Každému koni je zde poskytnuta individuální péče, hřebce jezdí Muchtar s Natašou, kteří také připravují mladé hřebečky a klisničky na obsedání. Leonidovi achaltekinci jsou opravdu typickými jedinci, s přiměřeně širokým hrudníkem, suchými a tvrdými končetinami a kopyty, typickým širokým zátylkem a harmonickou stavbou těla, bez jakýchkoli vad.     Další den se vydávám na prohlídku Novoděvičnyho Monastyru a hřbitova slavných osobností Sovětského svazu a nyní Ruska. Je to nádhera, obdivuji architektonicky typickou stavbu kláštera a krásu a ticho hřbitova. Stále je nádherné počasí, jak říkal Leonid již první den, z Čech jsem sem přivezla krásné babí léto, do té doby tady jen pršelo a byla obrovská zima. Následující den je opět ve znamení koní. Po domluvě (v ruštině!!!) si jedu prohlédnout Muzeum koní Timirjazovy Univerzity, kde se setkávám s Julií Kuznetsovou, ženou, která ví snad vše o achaltekinských koních, jejich historii, ale také historii všech plemen chovaných v Rusku, jejich vznik a bohužel i zánik některých plemen. Dozvídám se mnoho z historie orlovských klusáků, plnokrevníků a teplokrevných plemen chovaných v Rusku. Je to velmi poučné a zajímavé. V současnosti se budova muzea opravuje, proto je vystavena jen část sbírek v Bibliotéce Univerzity. Strávila jsem v muzeu asi 4 hodiny, Julia opravdu umí vyprávět velmi zajímavé příběhy z historie chovu   jednotlivých plemen koní, zejména však achaltekinců. Nakonec kupuji sobě, Míše L. a Martinovi H. 4 letošní almanachy. Julia mi ještě předává letošní almanach pro Petru Marešovou a zdraví jak ji, tak také všechny chovatele a příznivce achaltekinců v České republice. Při odchodu jsem zašla prozkoumat katedru Konněvodstva a konnyho sportu - mají obrovské stáje, halu, skokovou dráhu, drezurní obdélník a obrovské prostranství k pasení koní. No naši koně na školním statku jim mohou jen slepě závidět, bohužel.     Následující 3 dny trávím poznáváním muzeí Moskvy - prohlídka Zooparku, kde i přes modernizaci má spousta zvířat malinké a nevyhovující výběhy (koně a osli betonový výběh bez trávy či písku…), muzea zoologie a biologie. Neopomněla jsem také navštívit to nejzajímavější z Moskvy - bývalou manéž, kde se konaly přehlídky jezdeckých oddílů vojska a další jezdecké aktivity, dnes bohužel předělaná na "Centralnyj vystavočnyj sal"; Ochotnyj Rad s kašnou s koňskou kvadrigou a krásnými sochami, které znázorňují známé postavy z ruských bajek; Aleksandrijsky park; Kremlu; pomník Gen. Žukova, muže, který na přehlídce k ukončení II. světové války jel na achaltekinském hřebci Arab; nultý poledník a samožřejmě Rudé náměstí a její GUM, krásně malovaný "kostel Kazaňšké ikony Matky boží", muzeum historie, Mauzoleum Lenina a nádhernou Baziliku svatého Vasilije Blaženého. Jak už jsem psala na začátku, hřebčín Shael neměl být mým jediným k návštěvě. Dalším byl hřebčín Geli majitelky Natalie Šabašové, kam jsem se spolu s ní vydala svůj předposlední den pobytu. Hřebčín je vzdálen asi 80km od Moskvy. Už není tak krásné počasí, začala být opravdu zima a k tomu ještě mrholí. Hřebčín je rozdělen na dvě části - v jedné jsou ustájeni achaltekinci a v druhé trakénští koně, které Natalia také chová. Celkem je v hřebčíně kolem 100koní. Boxy jsou prostorné, moderní, tak jako u nás, bohužel pastvina je na velký počet klisen s hříbaty a mladé koně velmi malá, a výběh pro mladé hřebečky také.     Ve stáji se zastavujeme u boxu starého hřebce Gajgysyze. Typický achaltekinec menšího vzrůstu, tmavý plavák, úžasný charakter, bohužel již má problémy s končetinami, ale i to mu prý nebrání divočení ve výběhu. Pak jsou mi předvedeni dva mladí hřebci k prodeji, ovšem kvalita dle mého velmi nízká, u druhého hřebce jsem ani nepoznala, že je to achaltekinec. A konečně přijde na řadu šampion, hřebec Tochtamyš. Úžasné stvoření, obrovský charakter, typický achaltekinec. Při prohlídce stájí jsem si všimla, že má Natalia stádo koz. Ze zvědavosti jsem se zeptala, jestli vyrábí sýry nebo je mají jen jako společníky. Odpověď mě celkem překvapila - využívají kozí mléko k příkrmu hříbat, mladých koní a hřebců v připouštěcí sezóně, hlavně kvůli vysokému obsahu živin, energie a bílkovin. I když nám počasí nepřeje, jdeme si prohlédnout celé stádo klisen s hříbaty na pastvinu. Klisny jsou zvědavé a jdou si nás prohlédnout. Některé klisny jsou dovezené z Turkmenistánu, jiné z Ruska a Kazachstánu. Celé stádo je poměrně hodně rozdílné, některé klisny jsou ve velmi dobrém typu, jiné spíše podprůměrné. Jsou i na první pohled vidět obrovské rozdíly jednotlivých matek a to se, myslím si, odráží také na jejich hříbatech. Také přístup ošetřovatelů byl spíše povrchní, mnoho z chlapů ošetřovatelů nevědělo moc o koních a byli zde jen jako levná síla. Koně ale vypadali spokojeně. Po 2 hodinách jsme se vydali zpátky.     Deset dní uteklo nakonec jako voda a já se musela rozloučit s Leonidem, Marinou, Džavar a Sajidou a s nádhernými vzpomínkami odletět domů, do deštivého Brna. Všem jen mohu doporučit jet se podívat do Ruska na achaltekince. Chovatelé jsou opravdu vstřícní, ochotní vám ukázat a pochlubit se svými nádhernými koňmi, vyprávět vám o historii hřebčína a jednotlivých koních. A tak doufám, že tato návštěva nebyla poslední, a že příští rok se opět uvidím s Leonidem, Marinou, Natašou, Muchtarem, ale hlavně s jejich nádhernými koňmi a budu moci s nimi strávit daleko více času. Více fotek můžete shlédnout na http://prauska1.rajce.idnes.cz/

autor : Ing. Michaela Prausová

  FOTOGALERIE